Ve čtvrtek podvečer se na náměstí Borise Němcova před ruskou ambasádou v Praze sešly stovky lidí, aby si připomněli noc z 20. na 21. srpna 1968, kdy vojska pěti států Varšavské smlouvy vtrhla do Československa a brutálně ukončila pokus o svobodnější společnost. Pietní shromáždění s názvem Běž domů, Ivane! bylo zároveň výrazem podpory Ukrajině, která dnes čelí stejné imperiální agresi ze strany Ruska, jaké československá společnost poznala před 58 lety.
Náměstí Borise Němcova, kde se akce konala, samo nese silnou symboliku – prostranství před ruskou ambasádou přejmenovala Praha v roce 2020 po zavražděném ruském opozičním politikovi, který kritizoval Putinův režim i jeho válku proti Ukrajině. Ruská ambasáda následně formálně „přestěhovala“ svou oficiální adresu do vedlejší ulice, aby se vyhnula připomínce jména člověka, který zosobňuje boj proti současnému kremelskému režimu.
Organizace Člověk v tísni, Milion chvilek pro demokracii, Paměť národa a Evropský kongres Ukrajinců navázaly letošním ročníkem na tradici připomínkových akcí, které v předvečer výročí 21. srpna upozorňují, že svoboda není samozřejmost a že ruský imperialismus je dlouhodobý a systematický problém, nikoli chyba jednotlivého režimu. Stejně jako v minulých letech dali organizátoři prostor pamětníkům okupace, osobnostem veřejného života i zástupcům ukrajinské komunity, aby propojili zkušenost z roku 1968 se současnou válkou na Ukrajině.
Jedním z nejsilnějších symbolů letošního shromáždění byla společná „účtenka ruskému imperialismu“ – několikametrová plachta, na kterou účastníci psali, co podle nich Rusko dluží za desetiletí své imperiální politiky, od invaze do Československa až po dnešní bombardování ukrajinských měst. Na plachtě se objevovaly částky i slova, která nelze vyčíslit: mrtví a zmrzačení, zničená města, ukradené dětství, ztracená důvěra, ale také roky života, které lidem vzala normalizace či současná emigrace a exil.
Atmosféra podvečera byla kombinací tiché pietní vzpomínky a odhodlaného občanského postoje. Lidé přicházeli s českými, ukrajinskými i evropskými vlajkami, nesli transparenty připomínající srpen 1968, jména obětí, ale i aktuální zločiny ruské armády v Mariupolu, Buči nebo Charkově. Vystoupení pamětníků doplňovaly hudební bloky – mimo jiné kapely Duben v Pešti a ukrajinské umělkyně Marie Kapliny – které připomněly, že kultura je zároveň pamětí národa i formou odporu proti diktatuře.
V projevech zaznívalo, že dějiny se neopakují náhodou, ale tam, kde imperialismus zůstává bez trestu a bez pojmenování, vrací se v nových, často ještě brutálnějších podobách. V roce 1968 chtěl Kreml udržet svého vazala, aby mohl drancovat zdroje Československa ve prospěch vlastní moci; dnes usiluje o totéž na Ukrajině, jen s modernější výzbrojí a cyničtější propagandou.
Nešlo přitom jen o historickou paralelu, ale i o připomenutí konkrétní lidské ceny, kterou ruský režim vybírá od vlastních občanů i od svých obětí. Pod vedením egomaniackého vládce uzavřeného ve vlastní bublině posílá Kreml stovky tisíc lidí na frontu, aby umírali v agresivní válce, kterou nepodnítili ani si ji nevybrali. Následky této politiky přitom necítí jen Ukrajina, ale také obyčejní lidé v Rusku, společnost v České republice i celý svět, který se musí vyrovnávat s bezpečnostními, ekonomickými a humanitárními dopady.
Série pietních akcí Běž domů, Ivane! se v posledních letech stala pevnou součástí českého veřejného kalendáře, přičemž každoroční připomínka okupace slouží zároveň jako test naší bdělosti vůči současným hrozbám. Organizátoři i řečníci opakovaně zdůrazňují, že solidarita s Ukrajinou není charitou, ale investicí do vlastní bezpečnosti a potvrzením, že po zkušenosti s okupací a normalizací nechceme být znovu jen pasivními diváky cizího utrpení.
Na náměstí, které nese jméno ruského opozičníka Borise Němcova, zavražděného nedaleko Kremlu, se tak protnuly tři časové roviny – srpen 1968, únor 2015 a únor 2022. Každá z nich jiným způsobem připomíná, jak vysokou cenu platí ti, kdo se rozhodnou postavit autoritářskému režimu a jeho imperiálním ambicím, a jak důležité je tyto oběti nezapomínat.
Večer před ruskou ambasádou nebyl jen rituální připomínkou, ale také výzvou k tomu, aby se česká veřejnost nenechala unavit válkou ani zahlít dezinformacemi. Připomínka okupace z roku 1968 a současné agrese proti Ukrajině má být mementem, že i demokratické společnosti mohou o svou svobodu přijít, pokud začnou podceňovat význam občanské angažovanosti, nezávislých médií a právního státu.
Na závěr setkání zazněla slova, která v sobě nesou jak vděčnost, tak závazek: „Sláva Ukrajině, sláva Česku. Svoboda se nedá brát za samozřejmost.“ Tato věta shrnuje základní poselství celého večera – že paměť není jen o minulosti, ale především o tom, jak se rozhodneme žít a jednat dnes.
Text vychází z informací organizací Člověk v tísni, Paměť národa, Milion chvilek pro demokracii, Evropského kongresu Ukrajinců a z mediálních reportáží z pietních shromáždění před ruskou ambasádou v Praze.
Zdroje: redaktor na místě, Facebook
