Objem exportu ukrajinského obilí do EU se navíc významně, a zřejmě i cíleně, přeceňuje. Podle statistik se za rok dovezlo z Ukrajiny jen něco přes 3,5 milionu tun pšenice, přičemž i tak malá země, jakou je ČR, ročně produkuje téměř 5 milionů tun pšenice. V samotné ČR pak mělo skončit pouhých 4 000 tun, což představuje pouhou desetinu procenta tuzemské spotřeby. Žádná z kontrol ukrajinského obilí na území naší země kromě toho ani v minulosti, ani v současné době neodhalila přítomnost rizikových pesticidů a tyto látky nebyly odhaleny ani v mouce z ukrajinské pšenice ze slovenského Mlýnu Kolárovo. Přesto se šíří, bohužel nejen prostřednictvím sociálních sítí, lži a mýty o jedovaté ukrajinské pšenici ohrožující zdraví, která přeplnila evropský trh, srazila cenu pšenice a dalších komodit a působí fatální ekonomické ztráty evropským zemědělcům. Je ale zřejmé, že na poklesu cen se ukrajinská produkce podílí méně, než se jí dává za vinu, neboť ceny obilí včetně pšenice klesají ve světě i v samotné EU již tři čtvrtě roku. Na poklesu cen se navíc podílí částečně i evropští zemědělci, kteří, i na doporučení některých politiků, drželi po loňské sklizni obilí na skladech a spekulovali na vyšší cenu, čímž se pšenice na evropském trhu nahromadila.
Řešení, které zatím volí EU, tedy selektivně finančně kompenzovat producentům pšenice deklarované ztráty, je přitom nejhorší možnou variantou, která problém nevyřeší. Kompenzace jsou krátkozraké řešení, které nakonec způsobí víc škody, než užitku, protože se roztočí kompenzační spirála jak ze strany EU, tak i jednotlivých států. Peníze, které jsou nyní v unijní zemědělské rezervě, rozhodně nemají být využity jako kompenzace pro unijní zemědělce, kteří by měli unijní pravidla plnit „bezplatně“. Komise chce totiž vyplácet kompenzace za to, že dotčené členské státy nebudou blokovat dovoz ukrajinského obilí do EU. Česká republika by za žádných okolností neměla na toto řešení přistoupit a podporovat ho.
Evropská komise musí pracovat na takových opatřeních, která nebudou podkopávat naši podporu Ukrajině a vyřeší problém. Jedno řešení je kontrola a podpora transportu ukrajinské pšenice přes území EU tak, aby skončila tam, kam měla být původně vyvezena, tedy do zemí na severu Afriky a přední Asie. Dalším možným řešením je stažení přebytečné suroviny z trhu prostřednictvím intervenčních, celoevropských výkupů. Takto nakoupenou surovinu by sama EU ve spolupráci se Světovým potravinovým programem exportovala do oblasti Afriky a Asie jako akt humanitární pomoci (a zároveň i pomoci Ukrajině), což by vyšlo levněji a hlavně účelněji, než rozhazování stamilionů eur na kompenzace. Východiskem ze současné situace je celoevropské řešení, v žádném případě ale ne jednostranné zákazy, které pouze hrají do karet lobbistům, spekulantům, politickým populistům a šiřitelům lží.
